slovenské zdravotníctvo

Ako ďalej ? 20

Popri hypotéze o chemickej nerovnováhe v mozgu sa pomerne dobre ujala aj hypotéza o genetických príčinách mnohých diagnóz. Je to ale skutočne tak?

… Při rozsáhlých problémech dysfunkčních rodičů nás to svádí k tomu, abychom jejich potíže připisovali prostě špatným genům. Technologie neustále otevírají nové směry výzkumu, a když se začaly provádět genetické testy, psychiatrie se angažovala v hledání genetických příčin duševních nemocí. Hledání genetické souvislosti se jevilo jako obzvláště důležité u schizofrenie, poměrně časté (postihující přibližně jedno procento populace), vážné a záhadné formy duševního onemocnění, které se jуdnoznačně vyskytuje v rodinné anamnéze. A přesto po třiceti letech výzkumů stojících miliony dolarů se nám nepodařilo nalézt konzistentní genetické vzorce schizofrenie ani žádného jiného psychiatrického onemocnění. Někteří mí kolegové rovněž usilovně pracovali na objevení genetických faktorů, které jsou predispozicí pro rozvoj traumatického stresu. Toto zkoumání pokračuje, dosud však nepřineslo spolehlivé odpovědi.

   Nedávný výzkum smetl jednoduchou představu, že pokud člověk „má“ určitý gen, znamená to určitý výsledek. Ukazuje se, že výsledek ovlivňuje mnoho genů současně. A co je důležitější, geny nejsou stálé; životní události mohou spustit biochemické reakce, které je zapínají nebo vypínají připojením metylových skupin, shluku atomů uhlíku a vodíku, k vnějšku genu (proces nazývaný methylace), což zvyšuje nebo snižuje citlivost na tělesné signály. Ačkoliv životní události mohou změnit chování genu, nemění jeho základní strukturu. Vzorce methylace však mohou být předávány na potomstvo. To je jev známý jako epigenetika. Znovu připomínám, tělo si pamatuje všechno, co dostává (dobré i to zlé), a to na nejhlubších úrovních organismu.

   Teprve nyní si začínáme uvědomovat, že stresující zážitky ovlivňují také genovou expresi u lidí. Děti, jejichž těhotné matky během dlouhotrvající ledové bouře v Qebecku uvázly v nevytápěných domech, vykazují v porovnání s dětmi matek žijících v bytech, kde se vytápění obnovilo během jednoho dne, významné epigenetické změny. Další vědec z McGillovy univerzity, Moshe Szyf srovnal epigenetické profily stovek dětí narozených ve Spojeném království na obou koncích sociálního spektra a měřil účinky týrání dětí u obou skupin. Rozdíly ve společenské třídě se spojily s výrazně odlišnými epigenetickými profily, týrané děti v obou skupinách však měly společné specifické změny u 73 genů. Podle Szyfa „mohou být významné změny v našem těle vyvolány nejen chemickými látkami a toxiny, nýbrž také způsobem, jakým sociální svět hovoří s fyzickým světem“ …

… Definice PTSD v příručce DSM je poměrně přímočará: osoba čelila traumatické události, „která byla smrtící nebo hrozila smrtí, těžkým zraněním nebo ohrožovala fyzickou integritu její či ostatních osob“, což vyvolalo „intenzivní strach, bezmoc nebo hrůzu“. To má za následek rozmanité projevy: opakované znovuvybavování události (flashbacky, noční můry, pocit opakování traumatické události), přetrvávající a paralyzující vyhýbavé chování (vyhýbání se lidem, místům, myšlenkám nebo pocitům spojeným s traumatem. Někdy ve spojení se ztrátou paměti u důležitých částí) a zvýšeným nabuzením (nespavost, hypervigilance nebo podrážděnost). Z tohoto popisu vyplývá jasná dějová linka: dotyčná osoba je strašnou událostí náhle neočekávaně poškozena a nikdy již nebude stejná. Trauma mohlo pominout, neustále se však vrací ve vzpomínkách a změněné nervové soustavě.

   Po jediné traumatické události – jako je pokousání psem, nehoda nebo střelba ve škole – se mohou u dětí skutečně rozvinout základní příznaky PTSD podobné symptomům u dospělých, dokonce i v případě, že žijí v bezpečném a láskyplném prostředí.

U problematických dětí, které zažily týrání a zanedbávání a které se objevují na klinikách, ve školách, v nemocnicích a na policejních stanicích, jsou traumatické příčiny jejich chování méně zjevné, zejména z toho důvodu, že jen málokdy mluví o bití, opuštění nebo sexuálním obtěžování, a to i v případě, jsou-li na to dotazovány. Až 82% traumatizovaných dětí nesplňuje diagnostická kritéria pro PTSD. Jelikož jsou často uzavřené, podezíravé nebo agresivní, jsou u nich v současnosti stanovovány pseudovědecké diagnózy jako „opoziční vzdorovité chování“, což znamená: „Toto dítě mě má plné zuby a nechce udělat nic, so mu říkám“, nebo „disruptivní dysregulativní porucha nálady“, což znamená, že má návaly zlosti. Kvůli nesčetným potížím nasbírají tyto děti v průběhu času řadu diagnóz. Než dosáhnou dospělosti, získá mnoho pacientů čtyři, pět, šest či více těchto působivých, ale nesmyslných nálepek. Pokud se jim vůbec dostane léčby, je jim poskytnuto vše, co je propagováno jako metoda zvládání starostí všedního dne: medikace, modifikace chování nebo expoziční terapie. Tyto metody málokdy fungují a často napáchají ještě větší škody.

   Existence biologického systému, který neustále vylučuje stresové hormony, aby zvládl skutečné či imaginární hrozby, vede k tělesným potížím: poruchám spánku, bolestem hlavy, nevysvětlitelné bolesti, přecitlivělosti na dotek nebo zvuk. Je-li člověk rozrušený nebo naopak utlumený, brání mu to ve schopnosti zaměřit svou pozornost a koncentraci. Ke zmírnění napětí se tyto osoby uchylují ke chronické masturbaci, kolébání tělem nebo sebepoškozování (kousání, řezání, pálení a bití sebe sama, vytrhávání vlasů, štípání do krve). Vede to rovněž k potížím s vyjadřováním a koordinací jemné motoriky. Jelikož tito lidé vynakládají veškerou energii na ovládání sebe sama, zpravidla jim činí potíže věnovat pozornost věcem, jež přímo nesouvisejí s přežitím, jako třeba učení, a jejich hyperexcitace způsobuje, že se snadno rozptýlí.

   Časté ignorování nebo opouštění u dětí prohlubuje lpění a závislost, a to i ve vztahu k týrajícím osobám. Vzhledem k neustálému bití, sexuálnímu zneužívání či jinému hrubému zacházení nemohou jinak než se považovat za vadné a bezcenné. Upřímně nenávidí samy sebe, připadají si nemožné a méněcenné. Překvapuje někoho, že nikomu nedůvěřují? Kombinace pocitu bytostné opovrženíhodnosti a přehnané reakce i na drobné frustrace jim ztěžuje navazování přátelství.

POKRAČOVANIE

Zdroj:

Bessel van der Kolk – Tělo sčítá rány                    Jan Melvil Publishing 2021