Založ si blog

Ako ďalej ? 19

Ako ďalej ? 19

Aby sme sa dostali hlbšie k tomu, čo sa deje v zákulisí medicíny, citujme ďalej z knihy Bessel van der Kolk – Tělo sčítá rány:

Hraniční porucha osobnosti (HPO) se vyznačuje citově závislými, avšak velmi nestabilními vztahy, extrémními výkyvy nálad a sebedestruktivním chováním, včetně sebepoškozování a opakovaných pokusů o sebevraždu. Abychom zjistili, zda skutečně existuje souvislost mezi traumatem v dětství a HPO navrhli jsme formální vědeckou studii a Národním ústavům zdraví odeslali žádost o grant. Žádost byla zamítnuta. To nás neodradilo a rozhodli jsme se studii financovat sami. Pacienti účastnící se této studie se léčili v Cambridgeské nemocnici. Chris Perry o nich shromáždili mnoho cenných údajů, nikdo se jich však neptal na týrání a zanedbávání v dětství …

Jak sme později uvedli v American of Psychiatry, 81% pacientů z Cambridgeské nemocnice s diagnostikovanou HPO c dotazníku uvedlo kruté týrání a/nebo zanedbávání v dětství; ve velké většině případů začalo týrání před sedmým rokem života. Toto zjištění bylo obzvláště důležité, jelikož z toho vyplývalo, že dopad týrání závisí (alespoň z části) na věku, kdy začne. Pozdější výzkum Martina Teichera v McLeanově nemocnici ukázal, že různé formy týrání mají na jednotlivé oblasti mozku v různých stadiích vývoje rozdílný dopad. Ačkoliv naše zjištění od té doby replikovaly četné studie, dosud pravidelně dostávám k recenzím vědecké práce, které například tvrdí: „Byla vyslovena domněnka, že hraniční pacienti mohli v dětství zažít trauma.“ Kdy se hypotéza stává vědecky ověřeným faktem? Naše studie jednoznačně podpořila závěry Johna Bowlbyho.

   Cítí-li děti pořád vztek či provinilost nebo mají neustálý strach, že je někdo opustí, musí jít o upřímné pocity získané na základě zážitků. Bojí-li se děti například opuštění, nesouvisí to ani tak s jejich skrytými vražednými choutkami, jako spíše s tím, že je v minulosti někdo fyzicky či psychicky opustil nebo jim tím opakovaně vyhrožoval. Jsou-li děti pořád plny hněvu, může za to odmítání nebo hrubé zacházení. Zažívají-li děti v souvislosti se svými zlostnými pocity intenzivní vnitřní konflikt, je to pravděpodobně z toho důvodu, že projevit tyto pocity může být zakázané, či dokonce nebezpečné.

   Bowlby si povšiml, že když děti musí své silné pocity zapírat, způsobuje to vážné problémy, včetně „chronické nedůvěry vůči jiným lidem, útlumu zvídavosti, nedůvěry k vlastním smyslům a tendence považovat vše za nereálné“.

Naše studie také potvrdila, že existují traumatizovaní lidé, kteří se značně liší od vojáků a obětí nehod, pro něž byla diagnóza PTSD vytvořena. Jsou lidé, kteří si svá traumata nepamatují (jedno z kritérií pro diagnostikování PTSD), nebo se přinejmenším konkrétními vzpomínkami na týrání nezaobírají. Chovají se však tak, jako by byli stále v ohrožení. Přecházejí od jednoho extrému k druhému. Nedovedou se soustředit a neustále útočí sami na sebe i na ostatní. Jejich potíže se do jisté míry překrývají a zároveň se velmi liší od problémů vojáků, neboť trauma v dětství zabránilo rozvoji některých duševních schopností, které si vojáci osvojili předtím, než prožili traumatickou událost.

   Provedli jsme takzvanou terénní studii porovnávající potíže různých skupin traumatizovaných osob. Zkoumané osoby spadaly do tří skupin: osoby, které se v dětství setkaly s fyzickým týráním nebo pohlavním zneužíváním ze strany pečujících osob; oběti nedávného domácího násilí a lidé, kteří v poslední době zažili přírodní katastrofu.

   Mezi těmito skupinami existovaly jednoznačné rozdíly, zejména mezi těmi na okrajích spektra: oběťmi týrání v dětství a dospělými, kteří přežili přírodní katastrofu. Dospělí, již v dětství zažili týrání, měli často problémy se soustředěním, stěžovali si, že jsou neustále jako na trní, a byli plni odporu vůči sobě. Měli nesmírné potíže při navazování důvěrných vztahů a často přecházeli od promiskuitních, vysoce rizikových a neuspokojivých sexuálních kontaktů k úplné sexuální abstinenci. Měli rovněž velké mezery ve vzpomínkách, často vykazovali sebedestruktivní chování a měli řadu zdravotních problémů. U osob přeživších přírodní pohromu sa tyto příznaky vyskytovaly jen ojediněle.

   Pro každou hlavní diagnózu v příručce DSM byla zřízena pracovní skupina, která odpovídala ze revizi v novém vydání. Představil jsem výsledky terénní studie pracovní skupině zabývající se PTSD v rámci DSM-IV. Ta devatenácti hlasy ku dvěma odhlasovala vytvoření nové diagnózy traumatu pro oběti interpersonálního traumatu: „diagnóza blíže nespecifikovaného extrémního stresu“ neboli zkráceně „komplexní PTSD“. Nedočkavě jsme pak čekali na zveřejnění čtvrtého vydání příručky DSM v květnu 1994. K našemu překvapení se však diagnóza, kterou naše pracovní skupina schválila naprostou většinou, v konečné verzi neobjevila. Nikdo z nás nebyl kontaktován.

   Jednalo se o tragické opomenutí. Znamenalo to, že u velkého počtu pacientů nepůjde stanovit přesnou diagnózu a že lékaři a výzkumní pracovníci nebudou moci tyto pacienty vědecky určit vhodnou léčbu. Nemůžete vyvinout léčbu pro zdravotní problém, který neexistuje. Neexistence diagnózy staví terapeuty před vážné dilema: jak máme léčit lidi, kteří se vypořádávají s průvodními jevy týrání, zklamání a opuštění, jsme-li nuceni diagnostikovat jim depresi, panickou poruchu, bipolární poruchu nebo hraniční poruchu, jež ve skutečnosti neodrážejí to, s čím se vypořádávají?

   Důsledky týrání a zanedbávání ze strany pečovatelů jsou nepoměrně častější a složitější než dopady hurikánu nebo automobilové nehody. Subjekty s rozhodovací pravomocí, které určily formu našeho diagnostického systému, však tyto důkazy neuznaly. Dodnes, po dvaceti letech a čtyřech dalších revizích, opomíjí příručka DSM a na ní založený systém oběti týrání a zanedbávání v dětství – stejně jako se opomíjely nesnáze veteránů, než byla v roce 1980 zavedena PTSD.

Studie ACE ukázala, že traumatické životní zkušenosti v dětství a dospívání jsou mnohem častější, než se očekávalo. Respondenti v rámci studie byli většinou běloši, pocházeli ze střední třídy, byli středního věku, měli vzdělání a byli dostatečně finančně zajištění, aby měli náležité zdravotní pojištění, a přesto pouze jedna třetina respondentů uvedla, že nemá žádné negativní zážitky z dětství.

– Každá desátá osoba odpověděla kladně na otázku: „Nadával vám často nebo velmi často váš rodič či jiný dospělý žijící s vámi v domácnosti, urážel vás nebo ponižoval?“

– Více než čtvrtina odpověděla kladně na otázky: „Odstrčil vás často nebo velmi často jeden z rodičů, smýkl s vámi, plácnul vás nebo po vás něco hodil?“ a „bil vás jeden z rodičů často nebo velmi často tak, že jste měli pohmožděniny nebo utrpěli zranění?“ Jinými slovy, více než čtvrtina obyvatel USA byla pravděpodobně v dětství opakovaně fyzicky týrána.

– Na otázky: „Dotýkal se někdy dospělý nebo osoby nejméně o pět let starší vašeho těla sexuálním způsobem?“ a „Pokoušel se někdy dospělý nebo osoba nejméně o pět let starší o orální, anální nebo vaginální styk s vámi?“ Kladně odpovědělo 28% žen a 16% mužů.

– Každý osmý respondent odpověděl kladně na otázky: „Byl/Byla jste jako dítě svědkem toho, že vaši matku někdy, často nebo velmi často někdo odstrčil, popadl, uhodil nebo po ní něco hodil?“ „Byl/Byla jste jako dítě svědkem toho, že vaši matku někdo občas, často nebo velmi často kopal, kousal, bil pěstí nebo udeřil něčím tvrdým?“

Felitti a jeho tým zjistili, že negativní zážitky jsou obvykle propojené, ačkoliv jsou zpravidla studovány zvlášť. Lidé obvykle nevyrůstají v domácnosti, kde je jeden bratr ve vězení, ale jinak je všechno v pořádku. Nežijí v rodinách, kde je jejich matka pravidelně mlácena, ale jinak je život fajn. Případy týrání nikdy nepředstavují samostatné události. A s každým dalším negativním zážitkem se zvyšuje daň v podobě pozdější poruchy.

Felitti se svým týmem objevil, že účinky traumatu v dětství se poprvé objeví ve škole. Děti z dopadů svých zážitků z raného dětství „nevyrostou“. Felitti podotýká, že „traumatické zážitky časem zapadnou a překryje je stud, tajnosti a společenská tabu“. Studie však ukázala, že dopad traumatu u těchto pacientů přetrvává i v dospělosti, kdy korelují s vyšším absentérstvím v práci, finančními problémy a nižšími příjmy v průběhu celého života.

   Co se osobního utrpení týká, výsledky jsou zdrcující. Dramaticky se zvyšuje rovněž chronická deprese v dospělosti. Úměrně se zvyšuje i pravděpodobnost užívání antidepresiv nebo léků k tlumení bolesti. Jak uvedl Felitti, v současnosti možná léčíme zážitky, k nimž došlo před padesáti lety – s neustále se zvyšujícími náklady. Antidepresiva a léky proti bolestem představují významnou část rychle rostoucích celostátních výdajů na zdravotnictví. Výzkum paradoxně prokázal, že depresivní pacienti, kteří nebyli týráni nebo zanedbáváni, zpravidla reagují na antidepresiva mnohem lépe než pacienti s takovýmito zkušenostmi. Čím izolovaněji a zranitelněji se dotyčná osoba cítí, tím pravděpodobněji považuje smrt za jediný možný únik.

Proč jsou týrané či zanedbávané dívky s mnohem větší pravděpodobností později v životě znásilněny? Odpovědi na tuto otázku mají dosah zdaleka přesahující znásilnění. Četné studie například prokázaly, že dívky, které byly v dětství svědkyněmi domácího násilí, jsou mnohem více ohroženy tím, že samy skončí v násilnických vztazích, zatímco u chlapců, kteří zažili domácí násilí, vzrůstá sedminásobně riziko toho, že budou týrat své partnerky …

POKRAČOVANIE

Zdroj:

Bessel van der Kolk – Tělo sčítá rány Jan Melvil Publishing 2021

Ako ďalej ? 26

28.03.2022

Ako ďalej ? 26 Správna diagnostika nie je taká samozrejmosť, ako sa laikovi môže zdať: Radkin Honzák: Obecně se má za to, že schizofrenie se vyskytuje u jednoho procenta populace, jenže v USA v sedmdesátých letech tvrdili, že mají výskyt tříprocentní. Zjevná hloupost. Dobrali se k ní proto, že tato diagnóza se tam stala sběrným košem pro pacienty, s jejichž [...]

Ako ďalej ? 25

27.03.2022

Ako ďalej ? 25 Nechme už léky a technologie být. I samotní lékaři mají přece na medicinalizaci lví podíl, a nejen proto, že se nechávají všelijak uplácet od farmaceutického průmyslu, nemyslíte? Ano, třeba poslední DSM-5, Diagnostický a statistický manuál Americké psychiatrické společnosti, vytvořený předními psychiatry, je z tohoto pohledu snad největší paskvil. [...]

Ako ďalej ? 24

25.03.2022

Ako ďalej ? 24 Moderná psychiatria sa vydala cestou, kedy prirodzené ľudské vlastnosti alebo reakcie na určité situácie, na ktoré doteraz ľudia používali prirodzené spôsoby liečby, „preklasifikovala“, aby vzápätí na takto novovzniknuté diagnózy ponúkla svoju liečbu. A ako inak, farmakologickú. Bulharský koeficient je číslo, kterým je nutné násobit získaný [...]

rekonstruovany albatros1

Ocenili vynovenú vlečku z nebies

28.09.2022 15:00

Prúdové vlečné lietadlo typu Aero L-39V Albatros prinieslo Vojenskému historickému ústavu v kategórii reštaurovanie víťaznú výročnú cenu.

Jaroslav Naď,

Naď: Rezort obrany získal z fondov USA 205,8 milióna dolárov

28.09.2022 13:29

"Peniaze musíme použiť na tú techniku, ktorá je v používaní ozbrojených síl USA," priblížil minister.

Ukrajina Rusko pseudoreferendá Leonid Pasečnik

Proruskí činitelia z Luhanska a Chersonu požiadali o pripojenie k Rusku

28.09.2022 13:11, aktualizované: 13:49

Ruský parlament bude o anexii ukrajinských území rozhodovať na budúci týždeň.

Andrej Stančík

Novým štátnym tajomníkom rezortu zahraničia bude Andrej Stančík

28.09.2022 12:53, aktualizované: 14:59

Martin Klus končí vo svojej funkcii.

Štatistiky blogu

Počet článkov: 276
Celková čítanosť: 747337x
Priemerná čítanosť článkov: 2708x

Autor blogu