slovenské zdravotníctvo

Ako ďalej ? 18

Kam dospela súčasná medicína, dobre pochopíme na psychiatrickej diagnóze označovanej ako posttraumatická stresová porucha (PTSD), ktorá vzniká na základe obrovského emocionálneho šoku v ohrození života alebo zdravia, alebo pri dlhodobom týraní, zanedbávaní alebo sexuálnom zneužívaní:

… Léková revoluce, která začala tak slibně, mohla v konečném důsledku napáchat více škody než užitku. Teorie, že duševní nemoc je způsobena v první řadě chemickou nerovnováhou v mozku, kterou lze napravit konkrétními léky, se stala obecně přijímanou jak ze strany sdělovacích prostředků a veřejnosti, tak i ze strany lékařské profese. Léky mnohdy nahradily psychoterapii a umožnily pacientům potlačit problémy, aniž by se museli zabývat jejich příčinami. Zásadní význam antidepresiv spočívá v tom, že nám pomáhají fungovat v každodenním životě. Není pochyb o tom, jestli je lepší večer spolknout prášek na spaní nebo se zpít do němoty. Těm, kdo jsou vyčerpaní ze snahy pomoct si sami prostřednictvím jógy, pravidelného tréninku nebo jednoduše to vydržet, může medikace přinést účinnou úlevu. Z hlediska lepšího ovládání vlastních emocí mohou být inhibitory SSRI užitečným nástrojem, mělo by se však o nich uvažovat pouze jako o doplňcích celkové léčby traumatizovaných jedinců.

   Po provedení mnoha studií léčivých přípravků na PTSD jsem si uvědomil, že psychiatrické léky mají závažnou stinnou stránku, jelikož mohou odvést pozornost od řešení příčin problému. Model onemocnění mozku zbavuje lidi kontroly nad vlastním osudem a řešení jejich problémů svěřuje do rukou lékařů a pojišťoven.

   V posledních třech desetiletích se psychiatrické léky staly v naší kultuře oporou, avšak s nejistými důsledky. Podívejme se například na antidepresiva. Pokud by skutečně byla tak účinná, jak se tvrdí, deprese by nyní byla v naší společnosti okrajovou záležitostí. Místo toho antidepresiva užívá stále více lidí, aniž by to vedlo k poklesu počtů pacientů hospitalizovaných kvůli depresi. Počet osob léčených s depresí se v posledních dvou desetiletích ztrojnásobil a antidepresiva nyní bere každý desátý Američan.

   V posledním desetiletí odstoupili z funkce šéfredaktora nejprestižnějšího odborného časopisu ve Spojených státech New England Journal of Medicine Dr. Marcia Angellová a Dr. Arnold Relman, a to kvůli přílišnému vlivu farmaceutického průmyslu na lékařský výzkum, nemocnice i lékaře. V dopise zaslaném do New York Times dne 28.12.2004 poukázali Angellová a Relman na skutečnost, že v předchozím roce vynaložila jedna farmaceutická společnost 28% svých příjmů (více než 6 miliard dolarů) na marketingové a správní výdaje, zatímco pouze polovinu této částky na výzkum a vývoj; 30 procentní čistý zisk je pro farmaceutický průmysl typický. Závěrem uvedli: „Lékařská profese by měla zrušit tuto závislost na farmaceutickém průmyslu a pěstovat si svůj vlastní.“ To je bohužel stejně pravděpodobné, jako že se politici zbaví sponzorů, kteří financují jejich volební kampaně.

Je zrejmé, že správne diagnostikovať pacienta je nutné, ale nie je to pri súčasnom byrokratickom nastavení v zdravotníctve ľahké:

… Způsob, jímž definujeme problémy týraných dětí a dospělých lidí, naše diagnóza, určí, jak k jejich terapii přistoupíme. U těchto pacientů se během psychiatrické léčby obvykle stanoví pět nebo šest různých nesouvisejících diagnóz. Pakliže se lékaři zaměří na jejich výkyvy nálad, označí je za pacienty s bipolární poruchou a předepíšou jim lithium nebo valporát. Jestliže odborníky nejvíce zaujme jejich malomyslnost, oznámí jim, že trpí depresí, a předepíšou antidepresiva. Pokud se lékaři soustředí na jejich neklid a nedostatečnou pozornost, mohou být označeni za osoby s ADHD a dostanou Ritalin nebo jiné stimulanty. A v případě, že se zaměstnanci kliniky náhodou dozvědí o traumatu v minulosti a pacient skutečně dobrovolně poskytne příslušné informace, může mu být diagnostikována PTSD. Žádná z těchto diagnóz nebude zcela mylná, ale žádná z nich nebude smysluplně popisovat, kým tito pacienti jsou a čím trpí.

   Psychiatrie jakožto obor medicíny usiluje o to, aby definovala duševní nemoc co nejpřesněji, například jako rakovinu slinivky nebo streptokokovou nákazu plic. Vzhledem ke složitosti mysli, mozku a systémů citové vazby se však k takovéto přesnosti ani neblížíme. Pochopení toho, co je s lidmi „špatně“, je v současnosti více otázkou přístupu klinika (a toho, jaké výkony pojišťovny proplácejí) než ověřitelných, objektivních faktů.

   K prvnímu serióznímu pokusu o vypracování systematické příručky psychiatrických diagnóz došlo v roce 1980, kdy bylo zveřejněno třetí vydání publikace Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, DSM), což je oficiální seznam všech duševních nemocí, které uznává Americká psychiatrická asociace, Předmluva k třetímu vydání DSM výslovně upozorňovala, že uvedené kategorie nejsou dostatečně přesné, aby se daly použít pro forenzní účely nebo účely pojištění. Postupem času se však tato publikace stala mimořádně účinným nástrojem: pojišťovny vyžadují diagnózu podle DSM k proplacení léčby, až donedávna bylo veškeré financování výzkumu založeno na diagnózách uvedených v DSM a vysokoškolské programy jsou vypracovány podle jednotlivých kategorií DSM. Označení obsažená v příručce DSM si rychle našla cestu rovněž do širšího povědomí. Miliony lidí nyní vědí, že Tony Soprano trpěl panickými atakami a depresí a že Carrie Mathisonová ze série Ve jménu vlasti bojuje s bipolární poruchou. Příručka se stala účinným nástrojem, který Americké psychiatrické asociaci vydělal přes sto milionů dolarů. Otázka zní: poskytla srovnatelné výhody i pacientům, kterým měla sloužit?

   Psychiatrická diagnóza má vážné důsledky: poskytuje informace k léčbě a nesprávná léčba může mít katastrofální následky. Diagnostická nálepka také pravděpodobně zůstane lidem po zbytek jejich života a má výrazný vliv na to, jak se definují oni sami. Žádná z týchto diagnóz nebere v potaz tvůrčí energii nebo neobvyklé schopnosti mnoha našich pacientů, které v sobě vydolovali, aby přežili. Velice často jsou diagnózy pouhým výčtem příznaků a mají za následek, že se pacientky, jako jsou Marilyn, Kathy a Mary, pohlíží jako na nezvladatelné ženy, které je třeba dát do pořádku.

Ve slovníku je diagnóza definována jako „a) úkon nebo postup k určení povahy a příčiny nemoci nebo úrazu zhodnocením anamnézy pacienta, jeho vyšetřením a posouzením laboratorních údajů; b) stanovisko vyvozené z tohoto hodnocení“…

POKRAČOVANIE

Zdroj:

Bessel van der Kolk – Tělo sčítá rány Jan Melvil Publishing 2021