slovenské zdravotníctvo

Ako ďalej ? 15

To není to, co by mě dostalo. Byl by mě dostal výraz na tváři opice, až by anestézie odezněla a ona by si uvědomila, co se právě stalo. White popisuje tento okamžik ve výše zmíněné zprávě „Transplantační cefalická výměna u opice“: „Každá hlava si uvědomovala vnější prostředí…Oči sledovaly pohyb osob a předmětů v jejich zorném poli a hlavy zůstávaly ve svém postoji v podstatě útočné, jako bylo zřejmé z jejich kousání při podráždění úst.“ Když jim White vložil do úst jídlo, žvýkaly ho a pokusily se ho polknout – trošku podlý trik, když se vezme v úvahu, že jejich jícen nebyl znovu spojený, takže se z něj stala slepá ulička. Opice žily od šesti hodin do tří dnů a většina z nich zemřela následkem odmítnutí tkání nebo na vykrvácení. (Aby se netvořily sraženiny v napojených arteriích, dostávala zvířata látky zabraňující srážení krve, což způsobilo další potíže).

Zeptala jsem se Whitea, zda se nějací lidé odhodlali dobrovolně poskytnout své hlavy. Zmínil staršího bohatého kvadruplegika z Clevelandu, který jasně vyjádřil, že pokud by byla transplantační chirurgie těla zdokonalená, až se jeho čas naplní, je odhodlaný to vyzkoušet. „Zdokonalená“ je klíčové slovo. Potíž s lidskými subjekty spočívá v tom, že nikdo nechce jít první. Nikdo nechce být pokusnou hlavou.

Kdyby s tím někdo souhlasil, šel by White do toho?

„Pochopitelně. Nevidím žádný důvod, proč by to nemohlo být úspěšné u člověka.“ White se nedomnívá, že by byly Spojené státy místem první transplantace lidské hlavy, hlavně kvůli přebujelé byrokracii a ústavnímu odporu, kterému čelí vynálezci nových radikálních procedur. „Zabýváte se operací, která je zcela revoluční. Lidé nerozumějí tomu, zda se jedná o transplantaci celého těla, nebo transplantaci hlavy, mozku, nebo dokonce duše. A je tu ještě další záležitost. Lidé řeknou: podívejte se na všechny ty životy, které byste mohli zachránit s orgány z jednoho těla, a vy ho chcete celé dát jen jedné osobě. A ta je ke všemu paralyzovaná.“

Existují jiné země, s méně všetečnými regulačními orgány, které by moc rády přivítaly Whitea, aby se zapsal do historie výměny hlav. „Zítra bych to mohl provést v Kyjevě. A ještě víc se o to zajímají v Německu a v Anglii. Itálie chce, abych to udělal. Ale kde jsou peníze?“ I ve Spojených státech jsou brzdou peníze, jak White podotýká: „Kdo zafinancuje výzkum, když je operace tak nákladná, a prospěch bude mít jen malý počet pacientů?“

Řekněme, že by někdo skutečně financoval výzkum a Whiteovy zmodernizované postupy by se ukázaly jako životaschopné. Mohl by nastat den, kdy lidé, jejichž těla stravují smrtelné nemoci, dostanou nové tělo a přidají si tak desítky let ke svým životům – i když, abych citovala Whitea, jen jako hlava na polštáři?. Mohl. A nejen to, ale s pokrokem v léčbě poškozených mích budou možná chirurgové schopni jednoho dne znovu napojit míšní nervy, což znamená, že tyto hlavy budou moci vstát z polštářů a začít se hýbat a ovládat svá nová těla. Není jediný důvod si myslet, že se to jednoho dne nemůže stát.

Ale je málo důvodů myslet si, že se to stane. Je velmi nepravděpodobné, že zdravotní pojišťovny někdy pokryjí tak nákladnou operaci, která by tuto konkrétní formu života přiblížila na dosah komukoli kromě velmi bohatých. Je rozumné využívat medicínské zdroje tak, že smrtelně nemocné a mimořádně bohaté lidi udrží naživu? Neměli bychom, jako kulturní lidé, podporovat zdravější, chápavější postoj ke smrti? White netvrdí, že má absolutní pravdu. Ale přesto by to rád provedl.

Je zajímavé, že oddaný katolík White je členem papežské akademie věd, sboru nějakých osmasedmdesáti proslulých vědeckých mozků (a jejich těl), kteří každé dva roky létají do Vatikánu, aby papeže seznámily s vědeckými poznatky, o které církve jeví zvláštní zájem: výzkum kmenových buněk, klonování, eutanazie, dokonce i život na jiných planetách. V jednom smyslu je to pro Whitea podivné místo, když se vezme v úvahu, že podle katolického učení duše obývá celé tělo, a ne jen mozek. Tato téma přišlo na řadu při jednom Whiteově setkání se Svatým otcem. „Řekl jsem mu: Nu, Vaše Svatosti, já musím vážně brát v úvahu to, že lidský duch nebo duše je fyzicky umístěna v mozku. Papež vypadal velmi napjatě a neopověděl.“

White by se rád dočkal toho, až církev změní svou definici smrti z „okamžiku, kdy duše opustí tělo“, na „okamžik, kdy duše opustí mozek“, zvláště proto, že katolicismus přijímá jak koncept mozkové smrti, tak praxi transplantaci orgánů. Ale Svatá stolice, podobně jako Whiteovy transplantované opičí hlavy, zůstává ve svých postojích bojovná.

Nezáleží na tom, jak daleko věda v transplantaci celého těla pokročí. White či kdokoli jiný, kdo se rozhodne mrtvole s tlukoucím srdcem uříznout hlavu a nasadit jí jinou, čelí podstatné překážce ve formě darovacího souhlasu. Jediný orgán odebraný z těla se stává neosobním, má neutrální identitu. Humanitární výhody jeho darování převažují nad emocionálním rozrušením z jeho odstranění – rozhodně pro většinu z nás. Transplantace těla je jiná otázka. Poskytnou někdy lidé či jejich rodiny celé, nepoškozené tělo, aby zlepšili život cizího člověka?

Mohli by. Už se to stalo, ačkoli tato konkrétní léčebná mrtvá těla si nikdy nenašla cestu na operační sály. V upraveném stavu se stala spíš jen medikamenty lékárníků: některé působily místně, jiné měly podobu vydestilovaných tinktur, další se pak musely polykat nebo pojídat. Celá lidská těla – stejně jako rozličné lidské kousky – tvořila po staletí základ v lékopise Evropy i Asie. Někteří lidé se skutečně na tu práci dali dobrovolně. Pokud starší muž ve 12.století v Arábii chtěl sám sebe věnovat a stát se „lidskou mumifikovanou cukrovinkou“, pak není obtížné si představit, že člověk se může dobrovolně stát transplantovaným tělem jiného člověka. Připouštím, že možná to trošku obtížné je.

POKRAČOVANIE

Zdroj:

Mary Roachová – Jak si žijí nebožtíci (Využití lidských ostatků ve vědeckém výzkumu) DOKOŘÁN 2009