slovenské zdravotníctvo

Ako ďalej ? 23

Ako sa pozerá na liečbu psychiatrických chorôb liekmi popredný český psychiater Radkin Honzák?

Lék je taková látka, která po naočkování pokusným morčatům vyvolává vědeckou zprávu.

Metzovo pravidlo

Okresní soud v Ústí nad Labem začal letos v březnu projednávat případ čtyřiačtyřicetileté Marty Buncíkové. V listopadu 2015 srazila v Povrlech autem jedenáctiletého chlapce, který na místě zemřel, a ujela. „Před jízdou užila čtyři tablety Cipralexu, tři tablety Rivitrilu a jednu tabletu Stilnoxu,“ konstatoval státní zástupce. To je hodně drsný příspěvek do diskuse, zda to už dnes s prášky na duši nepřeháníme.

Misky přání se nikdy nezaplní. Proto pád všech společností začíná ve chvíli, kdy jejich možnosti zajdou tak daleko, až se zdá, že se konečně dají všechna přání naplnit – a nato to krachne.

To není příliš povzbuzující, uvážím-li, že dnes máme přání přímo velkolepá a technologie nám může splnit téměř cokoli.

Ona v tom technologie figurovala odjakživa, alespoň v dějinách člověka, protože samotná příroda toho k rozjaření moc nenabízí. S rozvojem věd začala růst také tetička chemie, která nám může dnes, aspoň zdánlivě, vyřešit všechny lidské problémy. Únik do jakéhosi blaženého stavu – neříkám rovnou do ráje, když to může zrovna tak být peklo – má někdy charakter remaku povýšeného moderní technologií. Kupříkladu halucinogenní houbičky byly v oblibě odjakživa, jenže Evropa a Severní Amerika to nevěděly. Zajímavé je, že podle Wassonových, zakladatelů etnomykologie, jóga vznikla poté, co obyvatele středoasijských stepí zvyklé na halucinogenní houby a rostliny modulující psychiku vytlačili do Indie. Tam nic takového nerostlo, proto se naučili navozovat si stejné stavy cvičením a meditací.

Dobře, k slasti si pomáhaly všechny civilizace. Čím se ale vyznačuje ta současná?

Způsobem užívání. Řekové ještě dělili dny na apolónské, naplněné fádní prací, a na bujaré dionýské, kdy mohli kultovně – rovněž kultivovaně a pod určitým dohledem – užívat ony srágory všichni, zatímco v mezidobí to směli pouze kněží. Dnes se ovšem drogy, ať v čisté podobě nebo jako psychofarmaka, užívají běžně, čímž jednak ztrácejí kouzlo a jednak si prostřednictvím nežádoucích účinků vybírají daň.

Jak vlastně droga v mozku funguje?

Nemilosrdně. V mozku máme nucleus accumbens – jádro odměny, slasti, chcete-li. Pokaždé, když si do něj šprycnete trošku dopaminu, zatřepete se slastí. Můžete si ji navodit nejrůznějšími způsoby: šňupnete si koksu, napijete se alkoholu, ale zrovna tak můžete pracovat od rána do noci a mít faustovský pocit radosti z fyzické námahy, můžete vlézt s někým do postele, neboť pro tento pocit, jak konstatoval Mark Twain, jsou muži ochotni obětovat čest, jmění i životy.

Většina přirozených aktivit je však dost komplikovaná, takže nějaký čas trvá, než k uspokojení dojde. A právě proto se vymýšlí urychlující chemie. Má však dvě vady na kráse. Zavedete-li myši do centra nucleus accumbens elektrodu, kterou si může spouštět mačkáním páčky, nejí, nespí a nedbá, mačká, mačká, mačká…až z toho, celá uslasťovaná chcípne.

Druhá nevýhoda souvisí s onou bezednou miskou přání. I nucleus je chamtivec a příště potřebuje víc. Spáchám dobrý skutek, zalykám se vlastní dobrotou, ovšem příště musím k zalknutí stejné intenzity spáchat už jeden a půl skutku. Aby se lidi slastně zasytili, makají čím dál víc. Tenhle falešný hnací motor je zrádný tím, že ho musíme pohánět stále usilovněji. Fenomen tolerance – přizpůsobení, jak tomu říkáme – je nejstarší uživatelský moment: funguje odjakživa.

Všechny látky ovlivňující mozek mají v mozku nějakého bratrance, kterého si tento orgán umí vyrobit sám. Máme tam například endogenní opioidní systém, jakési vnitřní morfiny neboli endorfiny, které nás v případě bolesti pohladí a uklidní. Slupnete-li jednou na nějakou větší bolest pilulku, v které je opium, obsahující řadu alkaloidů, především ale morfin, uleví se vám a současně vám bude tak nějak fajn. Pokud to ale uděláte dvakrát, třikrát, máte problém. Mozek totiž tvrdě jede na tržní princip. Dostane-li odněkud látku, kterou by jinak musel složitě vyrábět, rychle se na samovýrobu vykašle a žádá přísun zvenku.

Za co vděčíme dalšímu pokroku farmakologie?

Za benzodiazepiny – nový typ anxiolytik, tedy léků proti úzkosti. Vymyslel je geniální polský emigrant Leo Sternbach. Jeho valium se stalo po léta nejčastěji předepisovaným lékem-drogou ve Spojených státech. V roce 1978, kdy bylo na vrcholu popularity, se ho jen tam prodalo 2,3 miliardy tablet. Benzodiazepiny mají širší využití než jejich předchůdci non-benzodiazepiny, z nichž nejlíp známe meprobamat. Některé působí protizáchvatově, jiné navozují pocit příjemné uvolněné přiopilosti. Mnohé ovlivňují víc vegetativní příznaky úzkosti, takové to zvláštní nepříjemné vnitřní tetelení, a to pak pacienti žadoní: „Dejte mi lexaurin, prosím, ale ten růžovej!“

I u benzodiazepinů se věřilo, že už návykové nebudou, jenže byly, jak ukázal čas. Co který lék opravdu obnáší, se totiž dozvíte až tak po pěti, deseti letech, co je na trhu, jelikož ho užívá běžná populace, ne ta vybraná do farmakologických studií. Navíc se tehdy ještě málo vědělo o fungování mozkových receptorů.

K čemu jsou tak důležité?

Receptory jsou takové spínače, které – jakmile na ně dosedne určitá molekula, případně její zdařilá kopie – spustí další naprogramovanou reakci, třeba uklidnění nebo nabuzení. Molekuly benzodiazepinů jsou zdařilou napodobeninou kyseliny gama-aminomáselné, ve zkratce GABA, kterou si mozek vyrábí při rozčilení jako vlastní uklidňovadlo. Vy ale do zámku, kam má přijít klíč GABA, strčíte paklíč zepamu a odemknete ho. Od té chvíle mozek přestane vyrábět uklidňující chemii sám, čili systém začne být závislý na dodávce, a to už po dvou měsících užívání. Pakliže ji nedostane, začne mozek řvát – budete mít abstinenční příznaky tisíckrát horší, než byly problémy, kvůli nimž jste to začala baštit. Tedy žádný veselý trip, ale třas, neklid, panika, bušení srdce. Netuší, že riziko závislosti je až tak velké, že pokud byste je brala žena i v těhotenství, mělo by dítě nejspíš abstinenční příznaky jako matka, kdyby je vysadila.

Alespoň ze svého okolí mám ale pocit, jako by v poslední době byly léky proti úzkosti, zvláště pak benzodiazepiny, co do obliby na ústupu a vládu nad našimi dušemi víc a víc přebírala antidepresiva. Nebo se mýlím?

Nemýlíte. Před pár lety totiž dostali možnost předepisovat je doktoři všech oborů, včetně praktiků. Představa byla, že se tak pomůže i pacientům, kteří by se k psychiatrovi nikdy sami nevydali. Navíc spousta úzkostí je smíchaná s depresí, tak aby se zachytila v co nejranějším stadiu, ještě než si pacienti navyknou na benzodiazepiny.

Podstatnou roli ovšem sehrálo všeobecné rozšíření vyprávěnky o návykovosti benzodiazepinů a nenávykovosti antidepresiv, kterou převzali i praktičtí lékaři. Antidepresiva, pravda, nenahrazují mozkovou chemii, pouze zvedají stěny korýtka, jímž chemie teče, aby se s ní neplýtvalo. Tím pádem se na scénu dostávají především jejich tři výhody: zaprvé nejsou návyková, zadruhé je musí předepsat doktor, za třetí nevyvolávají „high“ efekt, kdy stoupáte do závratných výšin, z kterých se ale vzápětí zřítíte dolů. Naopak podporují stabilitu nálad i činů. Nejsou prostě jak moje žena, co okamžitě koná, stačí jen říct „hele, nevíš, kde…“ a už vyskakuje z křesla, a pak se diví, že je utahaná. Téhle impulzivitě antidepresiva brání.

Na rozdíl od anxiolytik, která jsou okamžitou záplatou na úzkost, se však musí na plný účinek antidepresiv čekat dva až tři týdny a nikomu je nemůžeme odebrat ze dne na den: čím je na nich člověk déle, tím opatrnější musíme být. Ti, co je původně začali brát kvůli depresi, vám ovšem řeknou, že už nejsou smutní, ale nejsou ani veselí, navíc blokují sexuální libido, a taky se po nich tloustne. Jakmile ztloustnu, začnu být depresivní – a mám další důvod, proč to brát dál.

Mluvíte o vyprávěnce…Vy řeči o vedlejších účincích antidepresiv považujete za medicínské nactiutrhání?

První generace antidepresiv se podle mého přesvědčení stahuje proto, že je moc levná, a tak se vykládá, co vedlejších příznaků má. Už se mlčí o tom, že měla a stále má nejlepší protibolestivý účinek, a to v malé dávce, která by na depresi nestačila, Koneckonců, už od devadesátých let platí doporučení Světové zdravotnické organizace, aby se k léčbě velice silné nádorové bolesti používaly kromě analgetik ještě i antidepresiva. Prokazatelně totiž snižují jak fyzickou, tak psychickou bolest, a současně zužují onen pro každého nepříjemný rozkmit pocitů.

POKRAČOVANIE

Zdroj:

Radkin Honzák – Všichni žijem v blázinci Vyšehrad 2018