slovenské zdravotníctvo

Ako ďalej ? 13

Ale odpoveď na otázku, v akom orgáne „sídli“ duša, alebo ako definovať smrť, nie je taká jednoduchá, a deliaca čiara medzi životom a smrťou nemusí myť taká jednoznačná a ostrá:

… Dokonce i transplantační chirurgové specializující se na srdce mají občas potíže přijmout názor, že srdce není nic víc než pumpa. Když jsem se zeptala Oze, kde si myslí, že přebývá duše, řekl: „Mezi námi, nemyslím si, že by byla celá v mozku. Věřím, že v mnoha ohledech spočívá jádro naší existence v našem srdci.“ Myslí si tedy, že pacient ve stavu mozkové smrti není mrtvý? „Není pochyb o tom, že srdce bez mozku nemá žádnou cenu. Ale život a smrt nepředstavují binární systém.“ Je to kontinuum. Z mnoha důvodů dává smysl narýsovat u mozkové smrti právní linii, ale to neznamená, že je to skutečná linie. „Mezi životem a smrtí je stav blízký smrti či pseudoživotu. A většina lidí nechce to, co je mezi.“

Pokud srdce dárce ve stavu mozkové smrti skutečně obsahuje něco ušlechtilejšího než tkáň a krev, nějaké pozůstatky ducha, pak by si člověk představil, že ty pozůstatky putují spolu se srdcem a zabydlí se v člověku, který ho dostane. Oz jednou dostal dopis od pacienta po transplantaci, který si krátce po obdržení nového srdce představoval, že cítí jistý kontakt s vědomím předchozího majitele. Pacient Michael Whitson dal svolení, abych jeho dopis citovala:

„Píšu to s ohledem na možnost, že spíš, než by se jednalo o nějaký druh kontaktu s vědomím mého dárce srdce, jde pouze o halucinace z léků či mé vlastní představy. Vím, že tohle je velmi zrádné téma…

To, co ke mně přišlo při prvním kontaktu…byla hrůza z umírání. Totální smutek, šok a překvapení. Pocit, že jsem ošizený, a strach z předčasného odchodu. Tohle a další dvě příhody jsou nejstrašnější zážitky, které jsem kdy měl…

To, co ke mně přišlo při druhé příležitosti, byl zážitek mého dárce, když mu vyřezávali srdce z těla a transplantovali ho. Pronikavý pocit ublížení od záhadné, všemohoucí vnější síly…

Třetí příhoda byla zcela jiná než předchozí dvě. Tentokrát bylo vědomí mého dárce v přítomném čase. Usilovně se snažil zjistit, kde je, a dokonce co je…Jako kdyby žádné vaše smysly nefungovaly. Výjimečně hrůzné uvědomění naprostého zmatení…Jako byste se rukama po něčem natahovali, ale při každém natažení by vaše prsty sevřely jen řídký vzduch.“ …

Od transplantácie srdca nie je až tak ďaleko k transplantácii hlavy. Znie to úplne šialene, ale veda je plná oveľa šialenejších, odvážnejších a zvrátenejších pokusov. Pred tým bolo ale nutné vyriešiť mnoho technických problémov. Napríklad úspešne zošiť dve cievy tak, aby bol spoj tesný a nepriepustný. Na tomto poli zažiarili Charles Guthrie a Alexis Carrel, ktorí úspešne transplantovali psie nohy a obličky:

… Dne 21. května se Guthriemu podařilo transplantovat jednu psí hlavu na bok krku jiného psa, a stvořil tak prvního uměle vytvořeného dvouhlavého psa na světě. Arterie byly propojeny tak, že krev celého psa tekla přes hlavu setnutého psa a pak zpátky do krku celého psa, odkud pokračovala do mozku a zpátky do oběhu. Guthrieho kniha Cévní chirurgie a její aplikace obsahuje fotografii tohoto historického stvoření. Kdyby nebylo titulku, zdálo by se, že je na fotografii nějaký vzácný druh vačnatého psa s velkou štěněčí hlavou vykukující z vaku na matčině kožichu. Transplantovaná hlava byla přišita na úpatí krku vzhůru nohama, takže hlavy jsou k sobě otočené bradami a vyzařují jistou intimnost navzdory tomu, že se muselo jednat přinejmenším o velmi namáhavé soužití.

Mezi setnutím a okamžikem obnovy cirkulace uplynulo příliš mnoho času (dvacet minut) na to, aby psí hlava a mozek znovu naplno fungovaly. Guthrie zaznamenal řadu základních pohybů a základních reflexů podobných těm, které pozorovali Laborde s Hayem: stahy zornic, záškuby nozder, kolotavé pohyby jazyka. Pouze jeden záznam z Guthrieho laboratorních poznámek dává tušit, že hlava, která byla vzhůru nohama, si mohla uvědomovat, co se děje: „5.31: vyměšování slz…“Asi sedm hodin po operaci byli oba psi uspáni kvůli komplikacím.

První psí hlavy, které si užívaly, pokud se dá použít toto slovo, plné mozkové funkce, byly ty, jež stvořil transplantační mág Vladimir Děmichov v 50.letech v Sovětském svazu. Transplantoval dvacet hlav štěňat na dospělé psy – ve skutečnosti to byly celky obsahující hlavy, plece, plíce a přední končetiny s jícnem, který se vyprazdňoval nehezky vedle psa – aby zjistil, co udělají a jak dlouho vydrží (obvykle od dvou do šesti dnů, ale v jednom případě dokonce až dvacet devět dnů).

Děmichovovy transplantační objekty obvykle skončily na imunitních reakcích. Imunosupresiva ještě nebyla dostupná a imunitní systém celého psa se vcelku pochopitelně choval k částem psa naroubovaným na svůj krk jako k nepřátelskému vetřelci a podle toho jednal. A tak se Děmichov dostal do slepé uličky. Když použil k transplantacím prakticky všechny kousky psa i jejich kombinace, zavřel svou laboratoř a zmizel.

Poté, co už měl Děmichov dost přesouvání orgánů a hlav, přešel na celé psí poloviny. Jeho kniha podrobně opisuje operaci, při které byli dva psi rozříznuti u bránice, jejich horní a dolní poloviny byly vyměněny a jejich artérie zase zpátky sešity. Objasňoval, že tohle by mohlo být méně časově náročné než transplantovat dva nebo tři jednotlivé orgány. Celý postup si nezískal moc nadšení, protože míšní nervy pacienta byly přerušeny, nemohly být znovu spojeny, a spodní část těla zůstala tedy paralyzovaná …

POKRAČOVANIE

Zdroj:

Mary Roachová – Jak si žijí nebožtíci (Využití lidských ostatků ve vědeckém výzkumu) DOKOŘÁN 2009