slovenské zdravotníctvo

LGBTI 12

Neprofesionálny prístup psychológov a rutinné rozhodovanie sú príčinami ďalšieho psychického utrpenia pacienta:

Sam poslán na operaci po 30 dnech

Sam žil v bolesti a bolest žila v něm tak dlouho, že zoufale hledal úlevu. Vyhledal psycholožku, která poté, co se s ním setkávala jeden měísíc, doporučila, aby podstoupil operativní změnu svých genitálií. Její profesionální názor byl, že Sam se „narodil do špatného těla“ a že „měl být ve skutečnosti ženou“.

Sam byl „expresní poštou“ odeslán rovnou na operaci, ačkoli důvod, proč vyhledal poradenství, byla psychotická deprese a pohlavní zneužití v dětství. Výsledek: další bolest, další deprese, další panické záchvaty, a co je nejhorší, myšlenky na to, že ukončí život sebevraždou.

Michael přemýšlí o sebevraždě 18 měsíců po operaci

V roce 2004 vydala britská University of Birmingham zprávu, ve které uvádí, že někteří lidé zůstávají po změně pohlaví traumatizováni až k hranici sebevraždy.

Pouhých 18 měsíců po operativní změně pohlaví začal Michael změny pohlaví litovat a zoufalství ho dovedlo až na hranici sebevraždy. Naději našel v mém příběhu, když s pomocí jednoho poradce procházel nejtěžším obdobím. Naštěstí byl tento poradce nezávislý na transgenderovém průmyslu. Michael mi odhalil, že jeho operace byla způsobena chybnou diagnózou genderové dysforie. Chyba to byla opravdu obrovská, což Michael zjistil, když se krátce po operaci setkal s novou terapeutkou.

To, co Michaela uvedlo do zmatku, totiž nebyla genderová dysforie, ale transvestitský fetišizmus, což je extrémní sexuálně motivovaná forma crossdressingu. Michael nikdy nebyl nespokojený se svojí genderovou identitou, a z operativní změny pohlaví neměl tudíž vůbec žádný prospěch.

Asi bychom čekali, že když si Michael nakonec uvědomiml, že hledal falešnou realitu, která mu jen škodila, jeho terapeutka se k němu připojí a bude ho provázet na jeho cestě k uzdravení. Ale ne, toto se nestane, jestliže terapeut přijímá teorii genderové identity:

„Walte, dnes dopoledne mi moje terapeutka, která je částečně placená z „pro-transsexuálního“ okresního úřadu, prostě oznámila, že se mnou po 9/10 měsících už nemůže dál pracovat.

Řekl jsem jí: „Samozřejmě, že nemůžete, protože nezapadám do vaší LGBT politiky. Kdybych chtěl vaginu, tak byste mi to umožnila. Ale když říkám: udělal jsem chybu, pomozte mi ji napravit, tak mi najednou nemůžete pomoct.“

Jsem v koncích. Nemůžu si dovolit zaplatit nějakému psychologovi plnou cenu. Tím pádem zůstanu buď mužem s vaginou, nebo ženou z nouze. Takhle jsem dopadl. Jsem na sebe pěkně naštvaný!“

Návrat k pôvodnému pohlaviu (detranzícia) je tak isto tŕnistá a bolestivá, ako samotná tranzícia:

Z Davida na Donnu ve 23 letech

David zahájil svou tranzici na ženu v 19 letech a ve 23 letech podstoupil operaci. Tehdy stáli doktoři frontu, aby mohli radit, operovat a medikovat. Nyní je v lékařských kruzích ticho a já musím místo nich odpovídat na obvyklé bolestivé otázky: Jak to udělat, aby Davidovo znovu vypadalo jako tělo muže?

Vaginoplastika je operativní změna pohlavních orgánů biologického muže, při které chirurg upraví části mužských varlat a penisu do podoby ženské vaginy, klitorisu a stydkých pysků pro účely pohlavního styku a močení. Protože se k vaginoplastice používají mužské orgány, změna zpět už není možná.

Faloplastika, tedy přidání umělého penisu, je složitá a drahá operace, a výsledky jsou sotva uspokojivé. Rekonstruovaný penis nemůže dosáhnout přirozené erekce a orgasmus může být věcí minulosti. Většina mužů vracejících se ke svému mužskému pohlaví na faloplastice netrvá. Pro některé je ale důležitý ten psychologický aspekt, že dole něco vidí a že můžou čůrat ve stoje. Každé ráno, když se muž jako David po detranzici obléká, mu jizvy a změněné genitálie připomenou, že podlehl propagandě oslavující operativní změny pohlaví. Genderový specialista prohlašoval „nebojte se, k lítosti dochází opravdu vzácně“. Teď už toto ujišťování nezní příliš přesvědčivě.

Pro mě nebylo nic důležitějšího než získat zpátky svůj život. Detranzice se mi zdála těžká, ale přesto nezbytná. Musel jsem ji vydržet, protože na tom záleželo moje uzdravení. V procesu detranzice je nejdůležitější rozhodnout se, jaké maskulinizující operace a lékařské zákroky podstoupíte. Jde o to, aby se uzdravila vaše emocionální a psychická zranění z minulosti a mohli jste začít žít autentický život v souladu se svým biologickým pohlavím.

Proti genderovej propagande hovoria samovraždy transsexuálov, ktorí podstúpili zmenu pohlavia. Najznámejšími boli Kyle Scanlon a Blake Brockington:

Sebevražda Kylea Scanlona, trans vedoucího a mentora

Prošel úplnou tranzicí, ale přesto jeho přátelé hovořili o tom, že trpěl neléčenou depresí, a to jak před tranzicí na muže, tak po ní. Kyleova blízká přítelkyně Janet Knightsová, která znala jeho vnitřní zápasy, řekla, že Kyle „měl mnoho přátel a známých a jeho rodina se s ním opravdu smířila. Ale nestačilo to. Nikdy to nemohlo stačit.“

Obvinit společnost z Kyleovy smrti je součástí obvyklého narativu, který trans aktivisté používají pro prosazení legislativních změn. V Kyleově případě ovšem k sebevraždě vedla nepochybně deprese, která nebyla účinně léčena. Kyle vlastní rukou zemřel a bylo to proto, že trans aktivisté odmítají vzít na vědomí problém deprese v trans komunitě. Nechtějí přiznat, že u deprese prostě genderová tranzice není efektivní a vhodnou léčbou.

Organizace Suicide.org uvádí, že deprese je nejčastější příčinou sebevraždy. Tato skutečnost je ale neustále opomíjena. Když někdo řekne svému lékaři, že není spokojen se svým přirozeným pohlavím a že nenávidí svoje tělo, pozornost se v tu schvíli obvykle zaměří ne na to, jak pacienta zachránit před depresí, ale na to, jak ho nasměrovat ke změně pohlaví – ať je cena jakákoli. Je tragické, že někdy je tou cenou život pacienta.

Kyle žil v samém středu transgenderové komunity. Byl zahrnutý přijetím a podporou svého mužského trans života a nové identity, ale přesto byl blízko smrti. Z toho bychom se měli všichni poučit. Můžete obviňovat „společnost“, že je příčinou vysokého počtu transgenderových sebevražd, ale ve skutečnosti jsou touto příčinou neřešené komorbidity a psychické poruchy, jako je deprese.

Takové je ovoce činnosti lékařů, kteří lehkomyslně nasměřují dospělého člověka ke změně pohlaví. U dětí a dospívajících je to ale ještě nebezpečnější. Důležití dospělí v jejich životě – rodiče, učitelé, lékaři, školní poradci – ti všichni podporují gender, který si dítě vybere, spíš než jeho vrozené pohlaví. Potvrzení a přijetí od důvěryhodných dospělých vytváří výrazný psychický a emocionální tlak na děti, které ještě zdaleka nejsou zralé na to, aby zpochybňovaly svoji genderovou identitu.

K sebevraždám dochází proto, že se lékařům stále nedaří efektivně diagnostikovat a léčit přidružené psychické poruchy. Scanlonova sebevražda je jasným důkazem, jak nešťastné je zaměřit se na vnější vzhled, zatímco se hluboko uvnitř odehrávají závažné psychické problémy. Jednoho dne zjistíme, co správně pochopila Scanlonova přítelkyně: žádné množství vnějších změn (všechny ty operace, abyste „vypadali dobře“) nikdy nemůže stačit k vyléčení vnitřní bolesti. Jak dlouho bude trvat, než si lékaři podporující změny pohlaví uvědomí jednu základní pravdu: „Nemocný“ člověk nemůže dělat „zdravá“ rozhodnutí. Nebo snad ano?

POKRAČOVANIE