slovenské zdravotníctvo

LGBTI 11

Pozornosť priťahuje v súčasnej dobe najmä diagnóza F64.2 Porucha sexuálnej identity v detstve a následne aj diagnózy F66.- Je to práve z toho dôvodu, akými terapiami sa na Západe tieto diagnózy snaží súčasná medicína liečiť. Práve pocity detí a mladistvých, že sa necítia vo svojom tele „doma“, nie zriedka vedú lekárov k riešeniu tranzíciou – chirurgickou a hormonálnou zmenou pohlavia. V USA a Západnej Európe mladí ľudia podstupujú tieto zákroky pod vplyvom odporúčaní genderových „odborníkov“.

Walt Heyer v knihe Odvrácená tvář transgenderu uvádza 30 príbehov žien a mužov, ktorí podstúpili chirurgickú a hormonálnu liečbu, ale po nejakom čase zistili, že ich rozhodnutie bolo nesprávne. Zmena pohlavia im nepriniesla psychickú úľavu; častokrát ich vohnala do samovražedného konania. Sám Heyer si zmenil pohlavie a po dlhých nespokojných rokoch sa rozhodol, že sa vráti k svojmu pôvodnému, biologickému pohlaviu – hoci jeho telo už nie je, ani nikdy nebude také, ako pred tým.

Najzávažnejším zistením pre neho bolo, že mnoho chlapcov, ktorí túžia byť dievčatami, a mnoho dievčat túžiacich byť chlapcami, sú prenasledované týmito pocitmi nie preto, že by mali primárne poruchu sexuálnej identity v detstve, ale iné psychické problémy, prameniace buď z rodinného prostredia, alebo často bývajú obeťami sexuálneho zneužívania. Dôvodom, prečo chce byť chlapec dievčaťom, môže byť aj narodenie jeho mladšej sestry, ktorej sa zrazu venuje väčšia pozornosť, ako jemu. Do chlapcovej hlavy vstúpila žiarlivosť a presvedčenie, že keby bol dievčaťom, všetko by bolo inak.

Dôvodom pre dievča môže byť to, že ako chlapec bude menej zraniteľná voči agresívnemu správaniu okolia. V mnohých prípadoch bolo spúšťačom secuálne zneužívanie zo strany rodiča alebo blízkej osoby. Takto ponížené dieťa má odpor voči svojmu biologickému pohlaviu a z prežitej traumy sa chce vymaniť utiekaním sa k sexuálnej identite opačného pohlavia – podobne v duchu „keby som bol dievča (bola chlapec), tak by sa to nestalo, bolo by všetko inak“. Zranená detská duša sa chce zbaviť nadmerného psychického utrpenia. Ak je psychické utrpenie neznesiteľné, skončí takéto dieťa alebo mladistvý v rukách „odborníkov“.

Problém ale prichádza práve s príchodom ku „genderovému odborníkovi“. Veľa psychiatrov na Západe navrhne veľmi skoro liečbu tanzíciou (zmenou pohlavia). Považuje dieťa za „nevyliečiteľné“ psychologickými metódami. Pritom stačí len pozorne počúvať, a neignorovať skutočné príčiny vzniku „poruchy rodovej identity“. Vyzerá to tak, že v USA a západnej Európe sa chirurgická a hormonálna liečba pri tejto diagnóze dostala do popredia. Je to „jednoduché“ riešenie, a pravdepodobne aj výnosnejšie pre lekárov.

Príčinou vzniku genderovej dysfórie môže byť nielen sexuálne zneužívanie, ale akékoľvek ponižujúce týranie, spojené so sexuálnymi praktikami:

Veterán Justin se vyhnul operaci, ale potřebuje naději

Tento příběh je opravdu bolestivý: válečný veterán Justin je nemajetný MtF transsexuál, který má neuvěřitelně složité problémy: byla mu diagnostikovaná velmi složitá disociativní porucha způsobená tím, že byl zneužíván při satanistických rituálech. Má sebevražedné myšlenky, deset let užívá ženské hormony plus každodenní vysoké dávky opiátů kvůli chronické bolesti. Ale jednu malou výhodu Justinova tíživá finanční situace přece jenom má: zatím nepodlehl falešné naději, kterou nabízí operativní změna pohlaví.

Skutočne desivým príbehom je príbeh Blaira:

Blair, držitel zápisu v Guinnesově knize rekordů

Jestli někdo při hledání svojí genderové identity zašel opravdu daleko, pak to byl Blair. Snažil se vyřešit genderovou dysforii chirurgicky, a tak v průběhu 18 let (1987-2005) absolvoval 167 operací. Získal sice zápis do Guinessovy knihy rekordů za nejvyšší počet genderových operací, ale prohrál bitvu o svůj vlastní „autentický“ gender. Pokud se podíváme na počet provedených operací, je zjevné, že chirurgové projevili skutečně do očí bijící nezájem o Blairovo fyzické a emocionální zdraví.

Kadnidáti na operativní změny pohlaví jsou zranitelní lidé a mají narušenou schopnost chápat, jaké následky budou operace znamenat pro jejich tělo a jak ovlivní jejich budoucnost. Chirurgové jim – ve snaze vyjít vstříc jejich požadavkům – často doporučí zásahy, které nejsou vůbec nutné.

Blairův příběh je odstrašující příklad pro všechny, kdo dnes přemýšlejí o tom, že by použili hormony opačného pohlaví a podstoupili operativní změnu pohlaví, aby byli sami se sebou spokojenější. Mainstreamová média a transgenderová lékařská komuinita nás hlasitě ujišťují, že existují přísné požadavky na kandidáty transgenderových operací, aby se předešlo jejich pooperační lítosti. Tento příběh ale ilustruje, jak nedostatečně jsou tyto standardy aplikovány a jak toho využívají „chirurgičtí predátoři“, kteří vydělávají na zranitelných lidech.

V roce 1987, když mu bylo 26 let, podstoupil Blair první ze svých mnoha kosmetických operací, aby změnil svoje genderové/pohlavní vzezření z muže na trans ženu. Řekl mi, že už za několik měsíců hořce litoval, že se stal trans ženou.

Během dalších pěti let bojoval se svým ženským životem, až se nakonec rozhodl pro další operaci, která měla obnovit jeho původní mužské já. I potom mu ale smíření s vlastním genderem unikalo. Jelikož genderová dysforie stále přetrvávala a Blairovy pocity byly stále rozbouřené, byla mu doporučena další operativní změna pohlaví, aby se mohl znovu identifikovat jako trans žena.

Nespokojenost byla ale neodbytná, stejně jako Blair: požadoval totiž další a další zženšťující operace a lékaři jeho požadavky ochotně plnili. Další operace však přinášely další zklamání. Blair byl uvězněn v bludném kruhu: operace nejdříve dávala naději, a pak přinášela další zoufalství.

Do roku 2005 provedlo sedm plastických chirurgů na Blairově těle celkem 167 gender-měnících zásahů. Svoje bankovní konta tak obohatili o 220 000 amerických dolarů a nechali Blaira, řečeno jeho vlastními slovy, „znetvořeného“.

Někteří lidé mě kontaktují, když litují jedné operace. Blair lituje každé ze svých 167 operací. Bolestivě se přesvědčil, že chirirgové nedokážou vytvořit jeho „pravé já“. Své konečné mužské já našel až při následování Ježíše Krista.

Lékaři a chirurgové se vůči němu provinili porušením zásady „především neškodit“ (jak říká Hippokratova přísaha) a finančně profitovali na každé z jeho 167 znetvořujících operací. Přesto se nebudou muset nikdy nikomu zodpovídat a neponesou žádnou odpovědnost za své pochybení a profesní chybu vůči tomuto člověku.

V určité chvíli měli už chirurgové odmítnout Blairovy požadavky na další operace a zabránit mu, aby si dále ubližoval. Místo toho mu prodávali své služby bez ohledu na jeho sexuálně nezdravou a emocionálně nestabilní psychiku.

POKRAČOVANIE