slovenské zdravotníctvo

LGBT 09

Odlišné cesty lidského sexuálního vývoje

Základní vysvětlení typické interakce mozku a hormonů u samčích a samičích plodů již bylo nastíněno. Ovšem ne všechny případy mají tuto typickou podobu, neboť variabilita je neodmyslitelnou součástí biologie. Mohou se například objevit neobvyklá uspořádání chromozomů. Ve vzácných případech může vajíčko nebo spermie nést víc než jeden chromozom, takže zárodek pak má víc než jeden pár pohlavních chromozomů. Přibližně jeden z 650 mužů se rodí s kombinací XXY, čemuž se říká Kluneferterův syndrom. Výsledek se může různit, ale v podstatě jde o to, že přísun testosteronu, závislý na chromozomu Y, je zaplaven produkcí estrogenu, vázanou na dva chromozomy X. To ovlivní vývoj gonád, muskulatury a plodnosti. Má to také kognitivní dopady. Zejména v roli, jakou hraje prefrontální kůra v ovládání impulzů a schopnosti vyčkat na odměnu.

Byly popsány také jiné chromozomální variace: XYY se objevuje přibližně u jednoho z 1000 mužů. Často zůstává bez povšimnutí, protože se neprojevuje žádnými konzistentními příznaky. Kdysi se říkalo, aniž pro to existovala dostatečná empirická podpora, že lidé s chromozomy XYY vykazují obzvláštní agresivitu. Ale není to pravda. Kombinace XXYY, která je mnohem vzácnější (přibližně u jednoho z 20 000 mužů), vytváří mnoho zhoubných důsledků. Tato porucha má vztah k záchvatům, autismu a opožděnému vývoji intelektových funkcí. V jednom z 5000 případů může mít plod pouze chromozom X. Jde o tzv. Turnerův syndrom. Účinky jsou velmi neblahé a zahrnují nízkou postavu, nízko posazené uši, poškození srdce, nefunkční vaječníky a potíže při učení. Pokud má zárodek pouze chromozom Y, většinou se nedokáže usadit v děloze a nevyvine se.

Takže už na úrovni chromozomů vidíme různorodost, která je v rozporu s přesvědčením, že jsme všichni XX, nebo XY. A co variabilita v genech, která vede k odlišnostem va vývoji mozku? Složitý vývoj těla a jeho mozku dokáží z jeho typické podoby vychýlit různé genetické i environmentální faktory.

Vezměme si například plod s chromozomy XY. Aby androgeny (testosteron a dihydrotestosteron) mohly v mozku vykonávat svou práci, musejí se vázat na speciální receptory uzpůsobené přímo pro ně. Androgeny do nich padnou jako klíče do zámku. Receptory jsou vlastně proteiny vyprodukované geny. I drobné změny v genu, který vytváří receptory androgenů (SRY), mohou vést k problému. A takové drobné změny nejsou zrovna neobvyklé. U některých genetických variant receptor postrádá ten správný tvar, takže se na něj androgeny nemohou vázat. To brání zmužnění gonád a mozku. U jiných genetických variant se nevytvoří receptory žádné, takže androgen se nemá na co navázat. U těchto poruch nemohou androgeny zmužnit mozek a tělo, přestože genetická výbava jedince obsahuje chromozomy XY. V důsledku toho bude mít plod, ač je geneticky mužského pohlaví, pravděpodobně malou vaginu a bude po narození považován za děvče. V pubertě jí narostou prsa, ale nebude mít vaječníky a nebude menstruovat. Někdy se tento stav popisuje tak, že daná osoba je geneticky muž, ale fenotypově (tělesně) žena. Tito jedinci obvykle vedou normální život a mohou pro ně být sexuálně přitažliví muži i ženy, v některých případech obě pohlaví současně.

Pokud je plod s chromozomy XX v děloze vystaven velkým dávkám testosteronu, jeho gonády nemusejí být při porodu jednoznačné. Může mít velký klitoris nebo malý penis. Tato porucha se označuje jako kongenitální adrenální hyperplazie neboli CAH. Obvykle je důsledkem genetické poruchy, která způsobuje, že nadledviny produkují nadbytečné androgeny. V dětství si může takový jedinec hrát drsnějším způsobem jako chlapci a vyhýbat se holčičím hrám. Když během puberty dojde ke zvýšení hladiny testosteronu, může se u něj vyvinout normální penis, sestoupí varlata a postava zmužní. Přestože jsou vychováni jako dívky, jedinci s touto diagnózou obvykle žijí jeko heterosexuální muži. Mužský plod s chromozomy XY může mít tuto genetickou poruchu také. Protože jsou však nadbytečné androgeny konzistentní s mužským tělem a mozkem, nemusí být porucha nikdy odhalena.

Některé z těchto objevů začínají odpovídat na otázky ohledně genderové aktivity, které jsou jinak obtížně pochopitelné. Osoba, která má chromozomy XY, mužské gonády a typicky mužské tělo, se vůbec nemusí cítit jako muž. Pokud jde o gender, cítí se zcela jako žena. Život v mužské roli mu může způsobit obrovské utrpení a krizi identity a někdy jej může dohnat až k sebevraždě. Naopak žena, která má chromozomy XX, může mít hluboký dojem, že je psychologicky svou samotnou podstatou muž. Někdy je tato rozpolcenost popisována jako „žena uvězněná v mužském těle“, nebo „muž uvězněný v ženském těle“. Ze statistického hlediska je transexuálních žen (tedy se cítí jako ženy) asi 2,6x více než transexuálních mužů.

Není toto přesvědčení dotyčných osob jen výplodem chorobné fantazie? Ve většině případů jde o čistě biologické příčiny. Jakmile lépe pochopíme škálu genetických a jiných faktorů, které mohou změnit míru zmužnění mozku, bude snazší také pochopit biologické vysvětlení toho, jak může osoba pociťovat rozpor mezi svými gonádami a genderovou identitou.

Například buňky, které tvoří GnRH (gonadotropin uvolňující hormon), nemusely během vývoje projít typickou cestou do hypothalamu. Pokud se to stane, nemůže dojít k typickému zmužnění mozku. U některých jedinců spočívá vysvětlení rozporu mezi chromozomy a fenotypem (chromozomy XY, ale genderová identita ženská) zjevně v GnRH, navzdory přítomnosti testosteronu v krvi. Je dobré poznamenat, že většina transexuálů má normální hladiny estrogenu. To znamená, že jejich stav nelze vysvětlit poukazem na hladiny těchto hormonů v krvi. Vysvětlení musíme spíše hledat v samotném mozku.

Ohledání mozku při pitvě je v současné době jediný způsob, jak u lidí testovat, zda je vysvětlení behaviorální varianty poukazem na sexuálně dimorfní oblasti mozku na správné cestě. Určité důkazy, že tomu tak je, máme.

Za prvé, existuje podkorová oblast blízko thalamu, která se nazývá lůžkové jádro striae terminalis. Toto jádro je u mužů obvykle dvakrát větší než u žen. A co u trans žen? Nemáme dostatek dat, protože je lze získat pouze pitvou. Počet buněk v tomto jádru byl nicméně u dosud vyšetřených mozků trans žen menší. Spíše se blížil počtu obsaženém v ženském mozku než v typickém mužském mozku. U jediného případu trans muže, jehož mozek byl podroben pitvě, bylo jádro velké jako u mužů.

A jaké jsou kauzální příčiny tohoto rozporu mezi gonádami a mozkem? Na odpovědi stále čekáme, ale když pomineme celou řadu způsobů, jak by v tom mohly hrát roli geny, možným faktorem jsou také různé chemické látky, které matka mohla požívat během těhotenství. Jaké? Mimo jiné nikotin, fenobarbital a amfetaminy.

Genderová identita je jedna věc, sexuální orientace úplně jiná. Většina homosexuálů nemá s genderovou identitou žádný problém. Prostě je jen přitahuje stejné pohlaví. To, zdá se, platí také pro muže transvestity, kteří jsou se svou mužskou identitou zcela spokojeni, jen se jim líbí oblékat se do ženských oděvů. Jaký vztah má sexuální orientace k mozku? Nepochybně existuje mnoho kauzálních vlivů, které způsobují homosexualitu či bisexualitu. Většina z nich se však nějak dotýká hypothalamu. Někdy může být sexuální orientace ovlivněna chromozomálními variacemi, které jsem popsala výše. Hypothalamické změny budou pravděpodobně u těchto jedinců zcela odlišné od změn, ke kterým dochází u transsexuálních či transgenderových lidí.

Sexuální přitažlivost a její biologie

Homosexualita je oblast, ve které mělo určité pochopení mozku a biologického základu chování obrovský společenský dopad. Ačkoli stále existují lidé, kteří se domnívají, že homosexualita je otázka volby, důvěra v tuto domněnku za posledních 30 let značně poklesla. Jednou z příčin byl objev Simona LeVaye z roku 1991, který se týkal jedné malé oblasti hypothalamu. Při posmrtném studiu mozků homosexuálů a heterosexuálů LeVay zjistil, že jedna malá hypothalamická oblast v mozku homosexuálních mužů se anatomicky liší od stejné oblasti u heterosexuálních mužů. Konkrétně byla menší, velikostí odpovídala stejné oblasti u žen. Tento objev sám neprokazoval, že tato oblast je zdrojem sexuální orientace. Ani z něj nebylo možno odvodit, že se gayové již rodí jako gayové. LeVay, který je poctivým vědcem, to jasně deklaroval. Avšak vzhledem k tomu, co všechno víme ze základního výzkumu o roli hypothalamu v sexuálním chování a vývoji mozku u lidského plodu, se zdá přinejmenším pravděpodobné, že homosexualita je prostě přirozená vlastnost některých lidí. Pozdější výzkum tuto hypotézu dále podpořil.

Pro mnoho lidí LeVayův anatomický objev snížil vážnost teologických argumentů, podle kterých je homosexualita životní volba a přímá cesta do pekel. Ačkoli z jeho dat nelze odvodit, že sexuální orientace je v podstatě biologická vlastnost, LeVayův objev byl důležitým impulzem změny v kultuře postojů k homosexualitě zejména, ale ne výlučně, u mladých. Zákony proti sodomii se změnily, otcové se otevřeně postavili za své homosexuální syny a pokrytectví homofobních teologů a kněží bylo odhaleno, když vyšlo najevo, že někteří z nich také patří k této menšině. Tyto změny se samozřejmě neudály přes noc a důležitou roli sehrály také dobře zorganizované kampaně, jako například kampaň Harveye Mimlka v San Franciscu. Ovšem tyto objevy o mozku posílily onu změnu v postojích.

Zdá se, že existuje jen málo důvodů myslet si, že sexuální orientace je podstatně závislá na prostředí. Pokud víme, homosexualita nejde „odkoukat“. Děti homosexuálních rodičů bývají heterosexuální se stejnou pravděpodobností jako děti rodičů heterosexuálních. To znamená, že někde v té změti kauzálních příčin zahrnujících geny, hormony, neurochemikálie a vývoj mozku buď určité skupiny hypothalamických buněk zmužní, nebo ne, případně jen do jisté míry, v důsledku čehož je sexuální orientace v podstatě rozhodnuta před narozením. Příčinou je biologie, ne volba dospělého člověka. Žádné pětileté dítě si přece nevolí, že chce být gay.

POKRAČOVANIE