Ako ďalej ? 01
Zdravotníctvo, ako každý rezort, je závislé na viacerých zdrojoch a späté rôznymi väzbami s inými rezortmi a oblasťami. Jeho chod závisí v prvom rade od dobre fungujúcej ekonomiky, vedy, školstva, sociálnej oblasti a rozumnej legislatívy. Všetky spomínané zložky, ovplyvňujúce sa navzájom, musia mať víziu do budúcnosti, ako samy o sebe, tak aj vo vzájomných súvislostiach, ako celok. Že každá z týchto zložiek na Slovensku víziu postráda, je faktom a súčasne výsledkom „práce“ jednotlivých vlád a ministrov.
O každej jednotlivej zložke, ovplyvňujúcej chod zdravotníctva, sa dajú popísať celé knihy. My sa pozrieme podrobne len na niektoré.
Ekonomika: Slovensko sa od majetkového prevratu v r.1989 po dridsiatich rokoch totálnej deštrukcie hospodárstva začlenilo dobrovoľne medzi novodobé kolónie nadnárodných korporácií. Čo k tomu viac dodať? Howgh.
Školstvo: Nachádza sa v rovnakej situácii ako celá ekonomika. V hlbokom profesionálnom a morálnom úpadku, bez vízie, akú úlohu by vlastne školstvo malo v štáte plniť. Nekontrolovaný vznik najrôznejších typov škôl, čo do zamerania a obsahu vzdelania, ako aj veľkosti, právnej formy a úrovne vzdelania ich absolventov, bol iba vizitkou bezbrehého neoliberálneho trhu. Po rokoch sme znova museli „objaviť Ameriku“, keď sme zaviedli duálne vzdelávanie, ako sa mu dnes honosne hovorí. Pozrime sa ale bližšie na úroveň vzdelania, ktorého výsledným produktom sú zdravotnícki pracovníci.
Profesionálnu úroveň absolventov si rozoberieme v časti Veda, pretože úzko spolu súvisia. Všimnime si teraz ale aspekt, ktorému sa v príprave medikov na školách nevenuje dostatočná pozornosť, a tou sú sociálne zručnosti, ako komunikácia s pacientom a toľko spomínaná empatia.
Z rozhovoru s lékařským etikem a katolickým knězem Markem Váchou o tom, jak na 3. Lékařské fakultě UK připravuje mediky na sdělování vážné diagnózy.
Zajímají se medici o to, jak empaticky mluvit s nemocnými, jak jim sdělit, že už je nedokážou vyléčit?
Vědí velmi dobře, že se to neumí. Co se týče lékařských znalostí a dovedností, jsme hodně vpředu – naši absolventi mohou pracovat v Británii, Německu, kdekoli. Je ovšem veřejná pravda, že to, v čem čeští lékaři fatálně selhávají, jsou postoje, etika, komunikace, jednání s pacienty. Proto také pokud nemocní nebo jejich blízcí žalují lékaře, téměř vždy je to kvůli tomu, že je lékař arogantní, neumí sdělit diagnózu, sděluje ji špatně, je k pacientům hrubý. To je nejslabší článek české medicíny. 4)
Ako to vidia autori knihy Základy moderní lékařské etiky:
Součástí krize, zvládání nemoci, vyrovnávání se se ztrátou je také emoční zpracování dané situace. Právě v této oblasti však existuje psychologický, a ve svých důsledcích také etický problém. K medicínské kultuře totiž patří potlačování emocí a totéž se čeká od pacientů. V důsledku špatného chápání emocionality v procesu zvládání utrpení však může docházet k iatrogennímu poškození pacienta; excesivní potlačování emocí může jít ruku v ruce se ztrátou jakékoli vitality. Stav potlačování emocí má také kulturní kořeny. V tomto smyslu je evropská, zejména osvícenská tradice silně zaměřena proti emocím, instinktům, pudům a vůbec všemu, co má tendenci se vymykat kontrole a co nás více přibližuje zvířatům. Tento přístup je zhoubný v tom, že emoce démonizuje. Přitom to není samotná povaha emocí, co je příčinou zraňujících konfliktů, ale neschopnost je zpracovat a kultivovat. Tak je podle psychiatrů W.Reicha a A.Lowena (Lowen 1992) potlačování instinktů a emocí nezdravé, a dokonce ve svém důsledku ohrožuje rozum a kognici. Rovněž neurofyziolog Damasio (2000) ve svých studiích zdůrazňuje velkou roli cítění a emocí také pro myšlení. Ve studiích těchto autorů se ukazuje, že kulturní protiklad „rozumu a citu“ je hrubě zavádějící.
Mladí lékaři se učí, aby se nenechali v blízkosti pacienta emocionálně strhnout, aby nenechali city zastínit svůj vědecký úsudek, v konečném důsledku však postrádají instrukce k tomu, jak s city zacházet a odhadnout je u svých pacientů. Přitom nedostatečná emoční a spirituální podpora jsou témata, která se konstantně objevují ve výzkumech zaměřených na spokojenost pacientů. Například z výzkumu fakultních nemocnic v České republice v roce 2008 je rovněž jasné, že absence emoční podpory je pro pacienty ve zdravotnictví největším nedostatkem, pacienty trápí neosobní přístup lékařů (MZ ČR, 2009, Kvalita očima pacientů, Fakultní nemocnice a ústavy).
Larsen et al. (2003) se v tomto smyslu zaměřil na výzkum otázky, zda je pro pacienty lepší vyjadřovat negativní emoce. Zjistili, že ti, kteří vyjadřují stresující pocity méně nebo vůbec, jsou na tom výsledně psychicky hůř. Pozdější výzkumy pak dodaly, že ke zlepšení psychického stavu je důležité vyjadřovat nejen negativní, ale i pozitivní emoce. Jde tedy o jakési optimální proporce pozitivních a negativních emocí.
Pacient, který je „klidný, hodný, spolupracující, na nic si neztěžuje, nedělá problémy“, je často brán jako „dobrý pacient“. Takový pacient však mohl pouze popřít své emoce. Toto popření nemusí být jednoznačně špatné, někdy může jít o strategické popření ve chvíli, kdy pacient potřebuje dostatek sil pro další operace a léčbu a své emoce, popř. traumatické vzpomínky může začít zpracovávat v období, kdy bude silnější a dojde k významnému postupu v somatické léčbě. Nebezpečné však je, pokud popření trvá. V takovém případě je pacient propuštěn z péče často bez zjevných psychických problémů. Ty se však objeví později, někdy ve formě tzv. odložené traumatické reakce, často ve chvíli, kdy již pro pacienta a jeho okolí není zřejmá souvislost jeho psychických obtíží s původní příčinou. Vyjadřování emocí tedy není imperativem, ale záleží na kontextu, načasování, intenzitě a dalších faktorech. Základní otázkou v skutečnosti je, jak se učit emoce kultivovat, spíše však s větší volností a variabilitou.
V této souvislosti se objevuje častý problém. Např. k tomu, aby pacient věděl, jak mu je a co vlastně prožívá (což není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá), musí to nejprve objevit a vyjádřit, teprve pak může své emoce zpracovávat. Z toho vyplývá jedna souvislost: když pracuji jako psycholog s pacientem, který má nějaké trápení, to, že toto trápení vyjádří a začne zpracovávat (do té doby jej spíše potlačoval), může znamenat, že se nejdříve psychicky zdánlivě zhorší (zneklidní, rozzlobí se, zvýší se mu tep), což však v konečném důsledku po společné práci vede k výraznému uvolnění. Právě toto krátkodobé zhoršení je pro zdravotníky často nesrozumitelné. Je proto nutné vidět rozdíl mezi skutečným zhoršením pacientova psychického stavu a určitou fází zpracování utrpení, která posílí psychické zdraví. Zakázka od lékaře je pro psychologa v tomto smyslu často nevhodná, protože zní „ať se pacient ihned uklidní“.
Ryff a Singer (2003): „Není to absence negativních zkušeností nebo emocí, co definuje dobrý, bohatě zakoušený život, avšak to, jak jsou zvládnuty výzvy a obtíže, jak je na ně odpovězeno, jak je s nimi zacházeno, jak jsou transformovány.“ Jak však říká M.Munzarová, utrpení nelze glorifikovat. V tomto smyslu kritizuje povrchní přesvědčení některých odborníků, že utrpení má vždy smysl a vždy musí představovat osobní růst a zrání. Podobně Sölle (2005) uvádí, že úporná snaha „přisuzovat každému utrpení správný smysl je jistý druh masochismu“. Nesmíme klást sobě ani pacientům imperativ, že utrpení „musí mít smysl“, je nutné respektovat to, že někdy jej prostě nejsme schopni vidět a součástí zpracování utrpení jsou často také deprese, prožívání bezesmyslnosti. Ne každý může ve svém utrpení vidět smysl, je však důležité, že je této dimenzi otevřen. Naším úkolem je tedy spíše nebránit pacientovi tuto dimenzi vnímat a v případě potřeby jej v jeho cestě hledání doprovázet. Je také nutné respektovat fakt, že někteří osobnostně či spirituálně růst nechtějí nebo nemohou (často spíše neodpovídají našim představám, jak by měl růst vypadat) a nelze je do toho nutit. 1)
POKRAČOVANIE
Zdroj:
1) Marek Vácha, Radana Königová, Miloš Mauer – Základy moderní lékařské etiky, Portál Praha 2012
4) Ondřej Nezbeda – Průvodce smrtelníka, Paseka 2016
Celá debata | RSS tejto debaty