slovenské zdravotníctvo

Ako ďalej ? 25

Nechme už léky a technologie být. I samotní lékaři mají přece na medicinalizaci lví podíl, a nejen proto, že se nechávají všelijak uplácet od farmaceutického průmyslu, nemyslíte?

Ano, třeba poslední DSM-5, Diagnostický a statistický manuál Americké psychiatrické společnosti, vytvořený předními psychiatry, je z tohoto pohledu snad největší paskvil. Jeden příklad za všechny: pokud budete brečet po pohřbu svého bližního víc než dva týdny, už to není smutek, ale deprese, takže jste zralí na prášky.

Už za jeho předchůdce, DSM-4, zejména za část týkající se dětí, se jeho hlavní autor a redaktor, psychiatr Allen Frances, kál až tak, že se odmítl podílet na tvorbě DSM-5. Půl roku po vydání sice mlčel, potom však vydal brožurku s tím, že se sice nechce postavit na stranu antipsychiatrů, ale když domyslel, jak zhovadilý systém to je, počínaje filozofií, tedy představou, co to je a není nemoc, a konče uvedením nových klinických jednotek, musí se ozvat.

Zmíněný manuál si ale více či méně přivlastňuje celý svět, takže vlastně určuje, co je normální a co není, že?

Ba právě. Z něj se odvíjejí závazné pokyny a těch se potom chytají právníci, čímž se systém zabetonuje a stává se neprůstřelným. Nejhorší na tom je, že myšlenky amerického manuálu pak přebíráme otrocky do Evropy.

Vezměte si například sebevraždu, o které Masaryk napsal ve své habilitační práci, přičemž jen část sebevražedných pokusů a dokonaných sebevražd je podmíněna duševní poruchou. Společnost se tu ale zřekla odpovědnosti a šoupla to psychiatrii. Řešit sebevraždu jenom jako medicínský problém je přece značně redukcionistické.

Řekla bych, že totéž platí pro drogovou závislost, ne?

Rozhodně. Je to jev v podstatě sociální, vzrůstající z určitého sociálního podhoubí. Působím mimo jiné také v ambulanci, kam docházejí na léčbu hepatitidy C nebo na substituci ti, kterým obecně říkáme feťáci, ovšem dnešní medicína jim přiřkla nóbl termín „závislý, ale léčí se“, něco jako „jsem stydlivý, ale léčím se…“

No – léčí se? On se neléčí, on tam vlastně dostává drogu v čisté a přesně dávkované podobě, takže v závislosti jede dál, jenom je takzvaně pod kontrolou a teoreticky by nemusel krást, protože ceny jsou mírné. Prakticky ovšem krade dál, ovšem jen do pěti tisíc, aby to v případě dopadení byl jenom přestupek, protože nemá práci a taky má větší nároky než přísun peněz.

Ochotu k návratu do plného zdraví tu ovšem absolutně nevidím, být zdravý je pro ně totiž nevýhodné. Všichni pozvolna ochotně a vyčúraně přijímají roli nemocného. Přitom kolem osmdesáti procent těch, kteří nemají prachy, takže hle, jde to, Pak se ovšem ochotně vrátí mezi své a jede to nanovo.

To, jak vypadá nejdřív jejich rodina a posléze parta na Hlaváku, však medicína opravdu neovlivní. Navíc na drogy se váže kriminalita. Jako doktor jsem pak postavený do situace, kdy tenhle člověk je můj pacient, takže k němu mám určitou sumu povinností, ať chci nebo ne. Mněl bych zohlednit jeho problémy biologické, psychické a sociální, ale jak, proboha?

Drogová závislost nám ale nestačí, potřebujeme další závislosti, tak si je vycucáme z prstu. Prokrastinace…Nádherný termín – já už se neflákám, já prokrastinuji, já jsem vlastně nemocnej.

To nezní zrovna optimisticky. Mám ze všeho tristní pocit, že před následky medicinalizace není úniku od samého začátku života až do jeho konce, dokonce že většina z nás všechno považuje za normální, nenormální jsou naopak ti, co se jim to nezamlouvá. I zdravé těhotenství se změnilo v jeden sled vyšetření, umíráme na hadičkách ve špitále…

…ač by podle průzkumů chtělo devadesát procent lidí umřít doma. Navíc náklady na zdravotní péči za pár posledních měsíců na přístrojích často převýší ty celoživotní. Znal jsem vynikajícího profesora medicíny, který měl ve velmi pokročilém věku tu smůlu, že ho to trefilo před branami nemocnice. Okamžitě ho resuscitovali, ale neobživili ho. Byl šest neděl v kómatu, které ještě nebylo vedené jako vegetativní stav, proto ho „léčili“. Při jednom z pokusů o kříšení se mu ucpala tepna ve slabině, a tak mu v tom bezvědomí ještě amputovali nohu, Odpusťte, to je medicínské dílo, zralé na Mengeleho cenu, která ovšem ještě není vymyšlená.

Nedávno zemřel izraelský expremiér Ariel Šaron. Když jsem se z oficiální zprávy ošetřujících lékařů dozvěděla, že se pětaosmdesátiletému pacientovi, který byl už osm let v komatu, zdravotně přitížilo, byl to pro mě pokus o černý humor. A to jsem ještě netušila, že rok předtím tanhle statečný voják prodělal, rozumějte v kómatu, operaci břicha. Místo aby ho lékaři nechali v klidu zemřít, svolali konzilium.

Tady se vlastně vynořuje filozofický aspekt medicinalizace, o němž se u nás veřejně nediskutuje. Jak je to vůbec se životem? Budeme vyznávat jeho posvátnost, nebo vsadíme na kvalitu? Naše lavírování pak občas vyraší například u eutanázie. A protože zastánců obou přístupů je dostatek, zrodil se systém kočkopes, který chce jak kvalitu, tak posvátnost. Proto se pak zachraňují málem desetidekoví novorozenci, kteří se při obrovských finančních nákladech a lidském vypětí vypiplávají do jakžtakž zdravých dospělých, proto se zachraňují staří lidé, místo aby se jim dopřál důstojný přirozený odchod ze světa. A co je nejhorší, že to má být a je to medicína, která rozhoduje, koho ještě piplat a koho už ne.

POKRAČOVANIE

Zdroj:

Radkin Honzák – Všichni žijem v blázinci                      Vyšehrad 2018